KRÁSA SKRYTÉHO

Nejoblíbenější Jeffovou klávesou dne byla ta vpravo nahoře nesoucí název "Delete". Během opakovaného, beznadějného mazání a přepisovaní již napsaného, se Jeffovi vybavil citát Ernsta Hemingwaye "Na psaní nic není. Prostě se posadíte k psacímu stroji a krvácíte".

Nemohl na ní totiž přestat myslet, přestože si to sám sobě již několikrát zakázal. Chtěl napsat další povídku týdne, ale Suzanne se objevovala v každé jeho myšlence. Paradox. Znají se již bezmála čtyři roky. Na jednom večírku je seznámili společní přátelé a od té doby se vídají několikrát do roka a nikdy jej takové myšlenky ani ve skrytu duše nenapadly. 

Před měsícem však nastal zlom. Nelze přesně říci, kdy a jak se to stalo. Suzanne byla najednou pro Jeffa krásnější, milá a její hnědé vlasy provoněly veškerý prostor. Jeff se opakovaným prohlížením fotek ujišťoval, zda jsou její oči opravdu tak nádherné, jako ve skutečnosti. 

"Proč ksakru lidi neupravují fotky bez efektu těch červených očí!" nadává si pro sebe.

"Tohle se fakt musí  stát jenom mně," přemýšlí Jeff, ,,nemůže někdy něco jít bez problémů?"

Tím hlavním "problémem" myslel Jeff jednu nepatrnou drobnost na Suzannině kráse, má totiž přítele. Panují sice řady frází ve smyslu "Každá holka někoho má, dokud není s Tebou", ovšem Jeff dodržoval pravidla hry, především to základní primární, tedy "Nikomu nelez do zelí".

"Blbý, pitomý, odpovědný pravidla!" křičí do prázdné pracovny. 

Jeff by se určitě nerozčiloval jen tak bezdůvodně. Od minulého setkání se Suzanne má pocit, že úsměv a sympatie jsou z její strany taky opětovány. Časem už člověk prostě někdy pozná i skryté náznaky. 

"No nic, musím dopsat tu pitomou povídku!" nutí se Jeff do práce a chce zapomenout. 

V tom ho přepadl bleskurychlý nápad. Napíše novou povídku, kde by mohl šikovně ukrýt  náznak svých citů k Suzanne. 

"Třeba jí to trkne a ozve se!" idealizuje si situaci. 

"A co když ty city nebude opětovat a vše se tím pokazí," přemýšlí Jeff, ,,tak jí odpovím, že to bylo jen pro účely povídky, ha!"

Tak co Suzanne, našla ses tady?  Tvůj Jeff.

CHLÁPEK S RENOMÉ

Hospůdka na periferii městečka ožívá rušnou večerní  atmosférou. Štamgasti se scházejí na svých léty "vysezených" místech. Vlající záclony v kanárkovém odstínu dávají hostům najevo, co mohou očekávat. Odér chcanek ze záchodu je jasně identifikovatelný. Zlatem naplněné půllitry a levný alkohol podtrhují atmosféru. Popravdě nikdo ze zde sedících hostů tu nesedí bezdůvodně. Každý je tady kvůli tmavovlasé prsaté výčepní Zdeničce. Zachovalá pětačtyřicátnice, životem zhrublá, ale celkem milá ženská, která Vám včas řekne: "Běž domů, dneska už máš dost!"

"Zdeni, dej nám telku víc nahlas!" pokyne padesátiletý štamgast Karel.

"Jasně Kájo, aby Ti něco neuteklo, co," reaguje Zdenička, ,,ještě pivo?"

"Si piš a k tomu ty Tvoje dvě krásný - voči!" s očekáváním smíchu pronese slavnostně Karel.

"Tak na ty zapomeň, Kájo, maximálně Ti donesu magický oko!" řekne Zdenička a pobaví tak celou místnost.

Do hospůdky vchází host, jehož přítomnost na této adrese je nezvyklá. Mladík kolem třicítky, inženýr, ve značkovém obleku s přívlastkem vůně značky Armani. Již v poněkud opilém stavu. Není se čemu divit, zrovna dnes ráno se s ním rozešla přítelkyně.

Oči všech štamgastů na něj upřeně zírají.

"Buzik!" pronese někdo do ztichlé společnosti. 

"Tak co to bude, mladej pane?" ptá se nového hosta Zdenička.

"Dobrý den, Jameson bez ledu, máte?" objednává si inženýr. 

"Bohužel mám jenom ten led!" usmívá se Zdenička.

"Mladej, tady se chlastá jen pivo a tvrdý!" zakřičí na něj Karel. 

"Tak si dám pivo, vodku a jedny Camelky, prosím." mění objednávku inženýr.

Zraky všech se nyní upřou na visící televizi v rohu, začínají totiž televizní noviny. 

"Průměrný plat v Česku vzrostl na částku 27 170 Kč." hlásí usměvavá blonďatá moderátorka.

"Ty bejku, to bych chtěl taky, mám desítku a jsem rád!" křičí Karel.

"Ono se to vypočítává z hrubé mzdy a .. ." nedokončí inženýr svůj argument. 

"Hele drž hubu, nikdo se Tě na nic neptal, jasný!" rázně mu odpoví Karel.

"Skupina Romů vykradla trafiku v Olomouci, při útěku došlo k potyčce s policisty." hlásí novou zprávu dne zamračeně moderátor.

"Ty vole, bejt to v Americe, tak už cajti střílej," přednáší Karel, ,,ať jdou sakra makat!"

V tom má inženýr potřebu se opět ozvat: "Nechci se zastávat jejich chování, ale kde mají  sehnat práci, když s tím dnes mají potíže i absolventi vysokých škol!"

"Však ti studentíci jsou nemakačenka, taky mám doma jednoho takovýho!" oponuje Karel.

"Od mládí jsou Romové naučeni, že přežijí ze sociálních dávek, nikdo je nemotivuje a pokud půjdou na pracovní pohovor, kolik zaměstnavatelů je příjme?" ptá se inženýr Karla.

"Mladej, začínáš mě srát," odpovídá Karel, ,,dopij pivo a vypal!"

"Karle, jestli se neumíš chovat, jdi domů!" okřikne jej Zdenička.

"Pane, neurazte se, ale jen jsem chtěl zmínit i odvrácenou tvář problému!" uklidňuje situaci přiopilý inženýr, ,,nechci se s Vámi hádat!"

"Už mě fakt neser," zvedne se Karel, ,,kvůli takovejm chytrákům jako jsi Ty je tahle republika v prdeli a ještě nám kradete ženský!"

"Karle, kašli na to," domlouvá Karlovi jeho kamarád Ivoš, ,,je to kokot a možná i bukva!"

"Můžu Vám zaplatit?" zeptá se inženýr Zdeničky. 

"Samozřejmě, bude to 130 korun," kasíruje ho Zdenička, ,,jestli chceš, za chvíli tu končím, můžeme jít ke mně?"

"Nezlobte se, třeba někdy jindy." snaží se  taktně inženýr vybruslit z následné situace.

"Ty seš fakt teplej nebo co?" ptá se jej ukřivděně Zdenička.

"Opravdu nejsem, jen nemám dnes svůj den." odpoví ji inženýr a odchází směrem k východu.

"Příště běž radši jinam mladej!" loučí se těmito slovy Karel s inženýrem, za kterým právě docvakly zavírající se dveře.  

"Dobře si mu to nandal Kájo!" ozývá se souhlasně hospodou.

"Tss, to byl ale buzík, co chlapi?" zakřičí Zdenička na štamgasty.  

Kývající hlavy utvrdí Zdeničku v její pomluvě. 

Druhého dne ráno se inženýr vrací uličkou ostudy domů. Není schopen trefit klíč do zámku svých dveří.

Otevře mu postarší muž ve slipech:"No kde seš, čekám na Tebe se snídaní!"

"Byl jsem u Zdeničky," odpoví inženýr dotčeně, ,,taky jsi na mě nemusel být večer tak ostrý!"

"To víš mladej," odpoví mu s úsměvem otec Karel, ,,v hospodě už mám nějaký renomé!"

ŇADRA NA MÍRU

Toho dne bylo na úřadech spadajících pod Ministerstvo zdravotnictví nezvykle rušno. Naštěstí se tato akce plánovala s předstihem několika měsíců, tudíž vše plynulo tak, jak mělo. Stovky mužů čekaly v řadě, žmoulaly v ruce lékařská potvrzení a horlivě mezi sebou diskutovaly. 

Od nového roku totiž vešel v účinnost zákon, který dovolil mužům upravit ňadra svých zákonných manželek k obrazu svému. Manželkám bylo odepřeno právo se proti rozhodnutí mužů odvolat. Osvobozeny byly svobodné ženy, ženy mladší 18 let a ženy starší více než 65 let. Pokud žena zažádala o rozvod po dobu manželství, měl manžel i přesto výhradní právo na změnu poprsí dle jeho představ.

Řady mužů na úřadech stály ve dvou zástupech. Jeden zástup "plusáků", kteří svým ženám nechali prsa zvětšovat a ve druhé řadě zástup "mínusáků", kteří vyžadovali opačnou úpravu. Ženy pro ně měly společný název a to stádo "hnusáků" a ostatní podobně znějící synonyma. Samozřejmě se našla skupinka podívínů protestujících proti novému zákonu, vesměs to byli  nezadaní závistivci nebo submisivní podpantofláci.

"Tak na kolik to dáváš?" ptá se rozjařený mladý muž svého kolegy v řadě za sebou.

"Zvětšujeme to z dvojek na trojky," upřesňuje mu plán kolega, ,,nechci tu moji tak trápit, víš jaký je to nápor na záda?"

"Tak to já žádný záda neřeším," s úsměvem mu oponuje, ,,klidně ať je vozí i na dvoukoláku, zvedáme to z jedniček na pětky!"  

"Plusáci nemají nikdy dost, co?! křičí muž z tábora mínusáků. 

"Hledějc, ať jsou ticho," křičí plusák, ,,užijte si ty Vaše veverčí uši, jo!"

Takto probíhala výměna mužských názorů několik týdnů, až do doby, než byla "upravena" poslední manželka. Ovšem je potřeba zmínit, že v tomto období došlo ke zvýšenému počtu úmyslných a vědomých vražd mužů jejich manželkami. Statistici a novináři pro toto období vymysleli terminus technicus "Půlrok vraždících ňader!"

K překvapení došlo u většiny navrhovatelů zákona, již počítali s tím faktem, že klesne procento spáchaných nevěr. Naopak. Muži, kteří měli doma obdařenější manželky a jimž nechali upravit prsa na menší velikost, opět vyhledávali ženy s větším poprsím a opačně.

Jak už to životě lidském bývá, k moci se po volbách dostala opoziční strana, převážně tvořena "něžným pohlavím"! Asi každý z Vás lehce odvodí, jaký zákon týkající se mužů prosadily mezi prvními.

UTOPIE DR. ROSENBAUMA

Doktor Rosenbaum sedí za svým pracovním stolem a popíjí ranní kávu. Na dveřích jeho kanceláře visí cedulka: "Doktor Rosenbaum - ředitel jedné z největších továren na boty v zemi." 

Sekretářka Tina vstupuje do kanceláře a nese doktorovi s úsměvem na rtech poštu a denní tisk. Velice jí to v nových letních šatech sluší. Již několik let chová k doktorovi tajné city, ale nikdy se mu s nimi nepřiznala. Nechtěla sklouznout ke klasickému klišé vztah ředitel a sekretářka, ač je doktor Rosenbaum svobodný mládenec."

"Pane doktore, blíží se termín, kdy je zapotřebí naplánovat Váš večírek s investory," informuje Tina doktora Rosenbauma, ,,mám zavolat do agentury?" 

"Zajisté Tino, volal mi dnes někdo?" ptá se ji Rosenbaum. 

"Ano, volal pan bankéř Novotný," sděluje mu Tina, ,,informovala jsem pana bankéře, že jakmile budete v kanceláři, zavoláte mu!"

"Výborně Tino, spojte mě s ním, prosím!" odpovídá Rosenbaum.  

"Zdravím Tě, drahý příteli," s radostí slyší v telefonu Rosenbaum bankéře Novotného, ,,máte pro mě nějaké nové informace?"

"Ani se neptejte, pane doktore," říká mu tichým a lkavým hlasem bankéř, ,,je konec, už včera bylo pozdě!"

"Nestraště mě, copak se děje?" odpovídá ustaraně Rosenbaum. 

"Vzpomínáte si na na nedávné zdanění vkladů na jednom středozemním ostrově?" ptá se bankéř Rosenbauma.

"Ano, jistě, jednalo se o zdanění bankovních vkladů, nejdříve velkých společností, poté i jednotlivých fyzických subjektů, ale nakonec vše přece dopadlo v pořádku, nemýlím-li se?" ujišťuje se Rosenbaum.

 "Ano, máte pravdu, zpočátku tomu opravdu tak bylo, ale z mých potvrzených zdrojů to byla pouhá zkouška na to, co se má teprve stát!" dodává bankéř. 

"Nestrašte mě příteli a povězte mi, oč se jedná!" ptá se jej s narůstající nervozitou Rosenbaum.

"Pane doktore, radím Vám dobře, urychleně prodejte veškerý Váš majetek, nemovitosti, cenné papíry, zlato - prostě všechno!" naléhavě prosí bankéř Rosenbauma. 

"Vzpomínáte si na čtyřicátýosmý rok a co se stalo Vašemu prapradědečkovi," ptá se jej bankéř, ,,taky všechno znárodnili, teda spíše zkonfiskovali, žádné náhrady nebudou, vše JIM propadne! 

"To není možné, tomu nevěřím, vždyť už je jiná doba?" ptá se nedůvěryhodně Rosenbaum.

"Vše byla jen hra, započalo to uměle vytvořenou finanční krizí, strachem, zahnání většiny do dluhové pasti a nezaměstnaností," koktavě pronáší bankéř, ,,teď drží ONI veškerý kapitál a moc světa ve svých rukách!"

"Věřte mi příteli," ujišťuje jej bankéř, ,,informovali mě mí dobří přátelé z jihu, severu i západu, tam už vše pomalu začíná!"

"Musím končit příteli," loučí se bankéř s Rosenbaumem, ,,opatrujte se, sbohem!"

"Sbohem!" odpovídá příteli Rosenbaum a němě upírá zrak ke dveřím.

V tom přiběhne Tina do kanceláře: "Pane doktore, v rádiu hlásí, že mloci, jen v jiné podobě, jsou opět ve Vltavě, co to má znamenat?"

"To je jen parafráze na jednu Čapkovu alegorii, Tino," vysvětluje jí Rosenbaum, ,,zase jsme blíže k nesvobodě!"

"Vezměte si do konce týdne volno milá Tino," odpovída jí Rosenbaum hledíc z okna, ,,a vypište si šek na sumu, kterou uznáte sama za vhodnou a vyberte si jej ještě dnes!"

"Pane doktore!" vykřikne s pláčem Tina, ,,neděste mě!"

"Nyní informujte s následující úkolem mého právního zástupce Nováka," podává Rosenbaum instrukce své sektretářce, ,,ať neprodleně začne konat s prodejem veškerého majetku, stop loss vyjímaje, on už to pochopí!"

"Utíkejte Tino, nemáme tolik času, zbytek instrukcí naleznete v mém sejfu," dodává Rosenbaum, ,,je to datum Vašeho narození!" 

Doktor Rosenbaum si sedá ke svému stolu, v pravé ruce žmoulá ucho od šálku kávy, v ústech mu doutná cigareta. Levou rukou se ujišťuje, zda má v šuplíku svou zbraň.

BAŤŮŽEK/ANETA

Ode dne, kdy se Sofie narodila, měla na zádech malý baťůžek. Pouze na 6 hodin denně si jej mohla sundat. Pokud by si ho po 6 hodinách znovu nenasadila, hrozilo by jí, že umře. Nikdo přesně neví, proč se tomu tak stalo, zřejmě osud nebo shoda náhod, jak už to v životě občas bývá. 

Jak Sofie rostla, rostl postupně i s ní její baťůžek. Jak přibírala na váze, těžknul i baťůžek. Každý den s ním usínala, chodila s ním doma, do školy, kamkoliv. Zvykla si. Nelitovala se. Je vděčná za ten pocit probudit se do nového rána plného nových zážitků, především s představou, že už třeba baťůžek mít nadále nebude - doufala, že baťůžek spadne, zmizí sám od sebe a ona bude konečně volná.

Baťůžek ji omezoval. V dětství si nemohla hrát s ostatními dětmi na hřišti, nemohla jezdit s kamarády na kole, ani si užít pocit vidět a cítit poprvé vůni moře.  Jak postupně stárla, chtěla dostat svou první pusu, pokračovat ve studiu, poznat svou životní lásku, mít zdravé děti. Ovšem baťůžek jí cestu ke snu komplikoval.

Na druhou stranu život s baťůžkem Sofii naučil vnímat věci a lidi kolem sebe naprosto odlišně. Emotivněji, pudově, s neodmyslitelnou lehkostí, kdy se řešení každodenních malicherností nestává opakovaným klišé a životním břemenem. Veškerá tíže se rozplynula v baťůžku. Přesto bylo jejím největším přáním baťůžek navždy odhodit a začít žít tak, jak si to prozatím představovala jen v jejich  snech. 

Jednoho dne se Sofie probudila a šla připravit snídani pro jejího muže a dva syny. Baťůžek už dávno neměla. Byl pryč. Díky zázrakům moderní lekařské technologie a obětavým lidem je Sofie tou nejšťastnější ženou na světě. 

...

Tato povídka je inspirována skutečným příběhem devítileté holčičky jménem Aneta Bršťáková. Ta ovšem teprve čeká na své uzdravení a podobný zázrak jako Sofie v povídce. 

"Baťůžek", který si životem Aneta nese, se jmenuje "syndrom extrémně krátkého střeva". 

Příběh Anety můžete zhlédnout například v pořadu České televize TEP 24, který se touto formou snaží holčicce sehnat finanční pomoc na nákladnou operaci v zahraničí a taktéž informovat veřejnost o tomto druhu onemocnění. 

V prvním měsíci od diagnostikování nemoci bylo Anetě ve věku 4 let kompletně odoperováno tenké střevo. Aneta musí být 18 hodin denně připojena na parenterální výživu formou vyživovacích vaků. Normální stravu není absolutně schopna přijímat, a proto má do těla zavedený žilní katetr. 

Tato povídka není skryté číslo bankovního účtu na pomoc pro Anetu bez příběhu. Naopak. Sám příběh je tím hlavním, jak seznámit veřejnost s touto zákeřnou nemocí.

Kdo chce pomoci, pomůže.

Více informací jak pomoci na:  http://www.zlatiandele.cz/#osud-anetky

Odvysílaný pořad ČT, TEP 24: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315080042-tep-24/video/

Děkuji.

Roman Polák

autor blogu 

NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU

Na Marsu je život! A to pravděpodobně nejen v podobě prvotních mikroskopických objevů vozítka Curiosity. Dne 21. 2. 2018 požádali Marťani o bezpečný vstup na naši modrou planetu pomocí několika vzkazů. Tajné služby a armády po celém světě se mohly doslova zbláznit. Rusové a Čína vyžadovali pravomoc jednat přednostně, Marťani prý přicházejí z "Rudé planety", tudíž k nim mají přece nejblíže. 

Všichni očekávali známé filmové heslo "Přicházíme v míru", ale marně. Internetový svět karikaturoval americkou komedii "Mars útočí", jenž dodatečně vynesl filmovým tvůrcům extrémní výdělek.

V rámci celosvětové spravedlnosti došlo k výběru státu, který vzácnou návštěvu prvně přivítá, samotnými Marťany. Ve vzkazu jednoduše stálo: "22. 2. 2018 přistaneme v Praze. Marťani." 

K překvapení všech ostatních států byla vybrána Česká republika. Obzvláště evropské mocnosti nevděčně připomínaly fiasko, kdy Česko v roce 2009 předsedalo v Radě EU. Češi okamžitě odvrátili atak připomenutím období "Mnichova" - s heslem "O nás, bez nás, proti nám." Od tohoto momentu začala Česká republika oficiálně s přípravami na uvítání Marťanů.

Na společné schůzi vlády, Parlamentu ČR, prezidenta a špičkových vědců se do brzkých ranních hodin přemýšlelo, jak uctivě přivítat meziplanetární návštěvu. "Kolik jich bude? Jak vypadají? Co se bude podávat na slavnostní večeři?" padaly klasické otázky poradců. 

Otázku nejvhodnějšího daru nechali papaláši na rozhodnutí občanů prostřednictvím všelidového hlasování "Česko hledá dárek" na internetu. Co jiného národ vtipálků a Švejků  mohl vybrat s nejvíce hlasy, nežli vitamíny "Marťánky" s dárkem. 

"Tohle jim přece nemůžeme dát," kroutí hlavou premiér, ,,darujeme jim český křišťál, bižuterii a nějakou škodovku."

"To zase bude průser!" dodává prezident.

V mrazivé poledne 22. 2. 2018 přistáli Marťani na letišti V. Havla a V. Klause. V čele uvítacího výboru byla kompletně celá vláda s prezidentem. Z celebrit Karel Gott, Žito 50 a Lucie Bílá. K poslechu hrála Smetanova Vltava.

Marťanské plavidlo nešlo rozeznat od běžného soukromého tryskáče. Ihned po přistání byly k "plavidlu" přistaveny schody. Nedočkavý dav a média ze všech států s nadšením sledovali, jak budou Marťani vypadat.

Dveře se pomalu otevírají. Na chvíli lze zahlédnout červenou ruku. Teď zase červenou nohu. Z letadla vychází podivným krokem postavy podobné lidem. Jsou opravdu červení. A na hrudi mají český státní znak?

"Ty kráso, kucííí, voni nám ten přiopilej fórek fakt uvěřili, Růžo koukej!" zařval Dominik. 

"Tak určitěěě!" potvrzuje Dominiku Haškovi Jágr 68.

I tímto fórkem hokejistů lze oslavit dvacetileté vítězství na olympiádě v Naganu.

JEDEN DEN S WOODYM

 1/

Noční červencový New York. Ze střešního apartmá na Manhattanu se ozývá zvuk praskající sedačky a Jackův němý úžas. Po několikáté a s nadšením právě zhlédnul jeho oblíbený film Annie Hall. 

"Ten Woody je prostě geniální, geniální," opakovaně se utvrzuje Jack, ,,co bych dal za to prožít jeden den jako Woody!" 

Před spaním si na YouTube ještě jednou přehraje píseň z filmu "It seems like old times", kterou zpívá Annie Hall (Diane Keaton) a k té si nalije skleničku Hennessey. Zavře oči a nechá se unášet pomalým, ale energicky jemným rytmem melodie. Cigareta Lucky Strike v popelníku pomalu dohořívá, když v tom  dostane Jack spásný nápad: "Od příštího rána do večera budu s lidmi mluvit pouze v citátech a myšlenkách od Woodyho!" 

"V práci, s manželkou, v obchodě, no prostě všude." 
Rozrušením usnul až ve 3 ráno.

2/

Toho rána se Jack probudil do slunného letního dne a začal svou předem promyšlenou hru. 

"Kdyby mi tak Bůh chtěl dát nějaké znamení, třeba složit na mé jméno velikou sumu ve švýcarské bance." napadne ho první myšlenka. 

Políbí svou spící ženu Karen a odchází do koupelny. Jako každé ráno si pustí ke sprše rádio. 

"V Bronxu bylo uneseno další dítě!" hlásí moderátor z rádia. 

"Jasně, kdyby mě unesli jako dítě, mí rodiče by začali okamžitě jednat - pronajali by můj pokoj!" 

Po chvíli vstoupí do koupelny Karen, zrovna když Jack masturbuje ve sprše. 

"Ty si taky nemůžeš dát chvíli klid, co?" zeptá se ho s úsměvem Karen.

"Nezavrhuj masturbaci, je to sex s někým, koho opravdu miluješ," odpovídá pohotově  překvapený Jack, ,,navíc náš milostný život nestojí za nic, naposledy jsem byl v ženský, když jsem navštívil sochu Svobody." 

"Vtipný jako vždy." řekne podrážděně Karen. 

"Můj psychoanalytik mě varoval, ať si tě neberu, ale bylas' tak krásná, že jsem si našel jiného psychoanalytika." 

Toho dne už Karen s Jackem nepromluvila. 

3/

Když Jack dorazil taxíkem do práce, ihned se pochlubil ranní historkou, pravda, nepatrně upravenou, svému otravnému kolegovi Georgovi ze sportovního oddělení: "Některý ženský jsou strašně dětinský, nedávno mi jedna vlezla do koupelny a potopila všechny moje lodičky!"

"V jakým filmu byla tahle hláška," ptá se George, ,,v něčem od Formana?"

"Od Woodyho Allena!" odpoví mu nevrle Jack.

"Dneska je venku strašné horko, hlásí to na celý týden, dokonce i naše rosnička to potvrdila." informuje George Jacka.

"Je to hrozné, víš jak špatně snáším horko, kdybych si měl vybrat mezi papežem a klimatizací, beru klimatizaci." odpovídá Jack. 

"To taky bylo v nějakým filmu?!" ptá se George s usměvem a lehkým nepochopením.

"No jasně, v něčem od Formana, asi v Amadeovi!" směje se Jack. 

"Na jaké téma dnes píšeš sloupek?" ptá se zvědavě George.

"Čtenáři si přáli vtipné glosy o smrti a Bohu, takže už od rána něco vymýšlím!"

"Tipuju to na dvě základní rozdělení," vysvětluje Jack, ,,nechci dál žít v srdcích svých spoluobčanů; chci dál žít ve svém bytě."

 "A za další, nejenom že není žádný Bůh, ale zkuste třeba sehnat přes víkend instalatéra." dodává Jack.

"Tak to se bude líbit, to je skvělý" směje se George. 

"Máš dnes večer nějaký plán," ptá se George a otevírá svůj černý kožený kufřík, ,, mám dva lístky na Knicks, půjdeš se mnou?"
"Chceš-li pobavit Pána Boha, seznam ho se svými plány do budoucna." odpovídá se zvonícím telefonem v ruce Jack.

Toho dne už George s Jackem nepromluvil.

4/

"Dobrý den pane sexy žurnalisto, setkáme se dnes?" ozve se v telefonu Jackova milenka Brenda.

"Půjdem rovnou ke mně na kobereček před krb – rád začínám jídlo dezertem." pronese tichým hlasem Jack.

"Oukej, ale půjdem raději ke mně," souhlasí Brenda, ,,tak přijeď v 7, budu na Tebe čekat"!

"Budu tam bejby!" potvrzuje tajnou schůzku Jack.

Po zbytek dne Jack pracoval na svém zítřejším sloupku, který měl opravdu velký úspěch a to nejen z důvodu jeho vtipného obsahu, ale k samotnému důvodu až o něco později. 
Blíží se sedmá hodina a Jack zvoní na Brendiny dveře a vítá ji otázkou: "Je sex sprostý? Jedině když se dělá správně."
Po zcela sprosté chvilce Jack míří do kuchyně pro láhev "Amour de Deutz" a dvě skleničky. Nepozorně a zbrkle otevírá láhev šampaňského a zátka končí v Brendině oku. 


"Já jsem hodný, nikdy bych sexuálně neobtěžoval slepce." zcela špatně komentuje situaci Jack. 
"Vypadni hajzle, už Tě nechci vidět, vrať se k tý Tvojí paničce", křičí na něj s rukou přes pravé oko Brenda, ,,vypadni!"

"Nebýt toho, že mě nesnášíš, mohli jsme mít početnou rodinu." dodal neúměrně situaci Jack.

Toho dne už Brenda s Jackem nepromluvila.

5/

Jack si před Brendiným domem zapálí cigaretu. Po chvilce si přivolá taxíka a jede zpět domů na Manhattan. Dva bloky před domem uvidí z okýnka taxíku svou manželku Karen, jak se líbá s neznámou ženou. 
"Zastav, slyšíš, zastav sakra!" křičí Jack na taxikáře. Prudce otevře dveře a vyběhne na silnici. Nevšimne si však kolem projíždějícího autobusu.  

Jack leží v ratolišti krve. 

Z kapsy od saka mu čouhá lístek s citátem od Woodyho: "To je v podstatě můj dojem ze života… je plný samoty, bídy, utrpení a neštěstí – a všechno to nějak moc rychle skončí."

Toho dne už Jack nepromluvil. 

"Smrti se nebojím, jen u ní nechci být." Woody Allen

[1] (CC BY-SA 3.0):  Woody Allen. Wikicitáty. [citováno dne 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://cs.wikiquote.org/wiki/Woody_Allen. 

[2] Diane Keaton. It seems like old times. In: Youtube [online]. [citováno dne 18. 3. 2013]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=9FAV3zr1PMk.

RÁJ NA ZEMI?

Ukázka z II. kapitoly připravované hořkoúsměvné novely. Hlavní postava Lucky, advokát. Příběh Luckyho od doby, kdy má 25 let až do jeho padesátin. Panta rei.

1)

Lucky odmalička snil, jak bude jako advokát „tahat“ lidi z jejich průšvihů či bojovat proti bezpráví. To se mu splnilo, ale čím byl starší, tím více si přál pracovat třeba jako barman, oblečený v tílku a žabkách na nějakém z karibských ostrovů. Jedno v jakém. Kruté osudy lidí či mizerové, co díky jeho brilantní obhajobě unikli trestu, mu občas přerůstali přes hlavu. Proto si jednou, dvakrát za rok bere delší dovolenou. Letos má v plánu Dominikánskou republiku. 

Kýčovité pláže, neuvěřitelně modré moře, palmy a hotelové komplexy byly přesně to, co potřeboval. Říkáte si chudák bohatý právník, na takové kecy však Lucky nikdy nedal a vždy si vzpomněl na slova Václava Havla o „závistivém čecháčkovství“ a „blbé náladě“. Paradoxně také odlítal z letiště Václava Havla do země surfařů, zazobaných turistů, kteří nikdy nepřekročí hranice hotelových komplexů ze strachu, aby neviděli chudobou strádající zbytek země.

I když Lucky neměl o ženy nouze, vždy cestoval sám. Někomu to může přijít jako nepředstavitelná situace, kdy po dvou dnech dovolené už nevíte, co máte nudou dělat, nebo jak se s někým seznámit. To ovšem Luckymu nedělalo problém. Přátelé si našel vždy a všude. A ženy? Ty prý řeší až na místě.

2)

Po příletu na letiště do hlavního města Santo Domingo si Lucky zapálil cigaretu a jako vždy poděkoval bohům, Velkému třesku, Ústavě a své pravé ponožce. Lucky je ateista a tak tedy přesně neví, komu poděkovat za bezpečný let, tudíž děkuje na více frontách. Venkovní teplota je dle elektronické tabule příjemných 34 stupňů a Lucky je nadšený. Za chvíli bude ležet na plážovém lehátku, mazat se olejem a k tomu si koupí noviny alespoň z pěti států, z kterých v dobré víře vyčte, že nejsme jediný stát na světě v prdeli. I když jsou veškeré zprávy lehce k naleznutí na internetu, s vůní novin to nelze srovnat. Jsou vůně, které Vám prostě voní po celý život.

Domorodý taxikář, který ho veze k hotelu, umí slušně anglicky a rozpráví s Luckym o místní kuchyni, převažující chudobě, turistech, drogách a krásných ženách. Tolik protikladů Lucky již dlouho neslyšel.

Když Lucky zmíní, že je from Czech Republic, taxikář vykřikne: „Vaclv Hejvel!“

„Yes!“ Lucky s potěšením přikývne a říká si, že ten Havel je opravdu všude.

„A znáte Jaroslava Jágra (Džeroslav Džeger)?“ ptá se s nadšením Lucky taxikáře.

„Yes, Yes, Rolling Stones.“ odpoví trochu zmateně taxikář.

Lucky mu pobaveně souhlasně odpoví: „Ano, to je on.“

Není se čemu divit, tady v Dominikánské republice asi hokejky nepálí. Od té doby si Lucky po celý den pobrukuje známý „Džegrův“ song Satisfaction a do toho přemýšlí nad Jágrovým starým účesem, zakrývající mu podstatnou část zátylku.

3)

Rychlé presso v hotelové restauraci připomenu Luckymu jeho oblíbenou kavárnu v Česku.

„Sakra, jsem v ráji 3 hodiny a už chci domů.“

„Seru na to, užiju si to tady pořádně.“

V pokoji č. 261 si rychle vybalí kufr, dá si sprchu a oholí si podpaží a koule.

„Nejsem prase, no ne?“ mluví si pro sebe.

Z vedlejšího pokoje se ozývají upocené milenecké zvuky: „Šukej mě, dělej, šukej mě!“

„Zřejmě nějací tlusťoši na svatební cestě.“ pomyslí si Lucky.

To mu připomene, že je čas jít na pláž a podívat se po místních vyhlášených kráskách.

Po hodině opalování, převalování a čtení novin, které se v té posrané sluneční záři nedají číst, Lucky usoudil, že půjde navštívit místní plážový bar. Objednal si Tequillu sunrise. Vzpomněl si, že mu bylo doporučeno, aby nepil místní vodu, tudíž dle § 1, led není správná volba, pokud se nechcete posrat a 80 tisíc za dovolenou vyhodit oknem. Po třech dalších tequillách bez džusu Lucky odchází lehce přiopile zpět do hotelu. Po cestě si všimne svých lehce opálených rukou. Když vstupuje do svého pokoje, vidí na zemi klečet mladou ženu.

„Co tady děláte?“ ptá se překvapeně.

Po pár anglických frázích zjistil, že se jedná o uklizečku, která nestihla dokončit úklid jeho pokoje.

„Chcete pomoct?“ pokusil se Lucky o žert.

Mladá a přitažlivá uklizečka se nesměle usmála a podala Luckymu čisté ručníky. Po 10 minutách si role vystřídali a nyní uklízečka pomáhala Luckymu k jeho silnější erekci.

„Tak to tady zase nebude taková nuda.“ říká si Lucky po vyvrcholení na uklizeččino břicho.

„Po uklízení je člověk tak unavenej.“ říká si Lucky s úsměvem na tváři a zapálí si cigaretu.

Uklizečka již dávno odjela se svým pracovním vozíkem, zatímco Lucky leží na posteli, dočítá Arnošta Lustiga a konstatuje, jak je na tom světě krásně. Vzpomíná na sex s krásnou uklizečkou a v mysli si opakovaně přehrává vybrané pasáže.

„To až budu říkat chlapům u piva a fotbalu!“ vlastní myšlenka Luckyho rozesměje, protože Lucky bytostně nesnáší fotbal, a vše co se děje na kilometry kolem fotbalového šílenství.

Zná jen Petra Čecha, Tondu Panenku a třetí fotbalovou třetinu by opravdu zakázal.

DOKTOR LÁSKA

Davy fotografů a novinářů netrpělivě vyhlíží, až se otevřou vstupní dveře České televize na Kavčích horách. Dnes má novinářská obec od svých šéfredaktorů zadán jediný úkol. Být první, kdo získá fotografii na titulku nebo nejlépe alespoň krátké vyjádření od MUDr. Theodora Lásky pro své deníky. 

Celosvětově uznávaný lékař, jenž zběhnul ve 3o letech od neurologie, věnující se partnerským vztahům, sklízí úspěchy nejen v České republice, ale prakticky po celém světě. Zní to až neuvěřitelně, ale za jeho 15 letou praxi má 100% úspěšnost vyřešených případů a spokojených klientů. Jeho služeb využívají také nejslavnější filmové hvězdy, politici, kteří chtějí urovnat vztahy se svými manželkami, podnikatelé, prostě všichni. Mezi jeho pracovní úspěchy lze uvést příkladem jména takových párů, jakými jsou manželé Clintonovi, jejichž vztah utrpěl téžké rány během aféry "Monica Lewinsky", dále udobřil hereckou dvojici Ashtona Kutchera s Demi Moore, či na domácí české scéně duo Bartošová - Rychtář.

Laická ani odborná veřejnost netuší, co se skrývá za samotným úspěchem doktora Lásky. "Je to dar od pána Boha, myslím na něj ve svých modlitbách!" uvedl pro média papež František. Kterákoliv dvojice navštíví "ordinaci doktora Lásky", odchází ruku v ruce bez pokračujících hádek a šarvátek, s výrazy  zamilovaných adolescentů.

"Rozhovor už skončil, za chvíli je tady!" vykřikne redaktor na svého kameramana. Novináři se agresivně tlačí k hlavnímu chodu. Skandující doktorovy fanynky vytahují pečlivě připravené transparenty s nápisy "Vem si mě Lásko" nebo například "Lenka + Láska = VŠL".

 "Prosíme o volný prostor a průchod k automobilu pro pana doktora Lásku!" nabádá dav doktorova ochranka. 

"Pane doktore, pane doktore!" překřikují se novináři. 

Doktor Láska se přede dveřmi svého automobilu otáčí a oznamuje novinářům:"Jak jsem již uvedl před malou chvílí v rozhovoru pro Českou televizi, nyní pracovně odlétám do Indie, Severní Koreji a Spojených států, po návratu uspořádám velkou tiskovku, kde Vám velice rád odpovím na všechny vaše dotazy."

"Tak kam pojedeme pane doktore?" ptá se řidič doktora. 

"První to vezmem do kanceláře pro kufry a pak na letiště, Mirku." odpovídá mu doktor tichým hlasem.

"Jo, pane doktore, abych nezapomněl, Miluška, vaše sekretářka vám vzkazuje, že v ledničce máte oblíbené chlebíčky z Emy a tady máte ještě před odletem podškrábnout nějaký papíry." vyřizuje mu vzkaz řidič Mirek.

Doktor Láska otevírá složku s dokumenty a pečlivě čte řádek po řádku. Odcvakne kryt na svém psacím peru, zhluboka se nadechne a podepíše své rozvodové papíry.

ŠERIFEM Z POVOLÁNÍ

"Za minutu devět, můžeme otevřít, pane Láďo."

V ten moment Láďa vchází na své hřiště. Ví o každém centimetru, o každém nepatrném stínu, i o Tobě ví vše.

Oblečen do černých sakových kalhot a bílé košile. Na pásku mu ledabyle visí jeho komunikační přístroj - vysílačka. Noha míjí nohu - zvuk černých lakýrek se nese prázdným prostorem. Láďovi patří celý svět. Představuje si sám sebe jako šerifa ve westernovém městečku. Jde prašnou ulicí k saloonu. Dámy v upnutých korzetech a přetékajícími ňadry omdlévají zábleskem jeho šerifské hvězdy. 
Láďa stiskem červeného tlačítka rozehrává svůj nový každodenní boj. Boj mezi jím samotným a těmi tam venku. Možná i s Tebou. Jen o tom ještě nevíš.

V odrazu skleněných dveří dokončí úpravy a doladí poslední detaily svého vzhledu.

"Tak kdo z Vás bude první?" promítá si v mysli Láďa. Ty, nebo Ty? No tak Ty určitě ne. 

Náhle Láďa ztuhne.

"Už je to tady!" vyděsí se.

"Zachovej klid chlape!" dodává sebevědomě.

Hlavně nenápadně, hlavně ne - ná - pa - dně!

Do místnosti vchází postarší babička.  Láďa okamžitě reaguje a kopíruje její trasu. Babička drží v ruce hůl.

"Na co jí má," ptá se v duchu Láďa, ,,vypadá nebezpečně sakra!" 

Už, už, chce použít vysílačku a přivolat posily. 

V tom ho babička nečekaně překvapí otázkou na Láďovu kolegyni: "Dobrý den, prodáváte tady punčocháče?"

"Ano paní, prodáváme, tady je naše nabídka." odpoví ji prodavačka. 

"A kolik stojí tyto?" ptá se babička prodavačky.

Láďa zpozorní, sleduje každý babiččin pohyb. 

"Co kdyby nás všechny tou holí napadla," přemýšlí Láďa, ,,třeba jen předstírá špatná kolena, baba jedna!"

"Musím jít ještě blíže k ní!" pronese rozhodně. 

"Paní, tyto punčocháče stojí 480 korun, ale máme nyní ve slevě i tyto za 389 korun." profesionálně odpovídá prodavačka.

"Panebože, tak to ne, děkuju, promiňte, to já se asi spletla," reaguje vyděšeně na profesionální nabídku babička, ,,děkuju nashle."

V tomto případě asi nebyl dobrý nápad zvolit nákup punčocháčů v Zaře. Ale vraťme se k Láďovi. Ten klidným jistě nezůstává.

"Bába očividně přidala do kroku," povšimne si Láďa, ,,hlavně nenápadně!"

Babička prochází kontrolním zařízením. 

"Nic, žádnej zvuk, má štěstí bába!" okomentuje nepřehlednou situaci Láďa. Nyní už je klidný. Vše zvládnul s přehledem. Jak jinak. Je to přece profík. 

"Ještě dneska zmáknout ty studentíky, socky, matky s kočárky a padla!" dodává s lehkým úsměvem.

"Pane Láďo, pojďte se nám podívat na kamerový záznám!" vyzve ho vedoucí prodejny. 

Pro pana Láďu se v ten den zastavil svět. Nemohl tomu uvěřit, kdyby to na vlastní oči neviděl ze záznamu. Mezitím, když byl ve stopách nebezpečně vypadající babičce, bylo odcizeno oblečení ve výši 20 litrů.  

Rada pro Láďu: místo babičky by měl dávat větší pozor na páreček oblečený od hlavy až k patě ve fejkových hadrech od Armaniho.