Začátkem podzimu se městský park vždy vylidní. Ptáci již odletěli na svou dlouhou cestu. Zeleň se v koutě stydí před deštivou hnědou a šedou a alergici se mohou konečně z plných plic nadechnout. Lavičky lidé nahradí kavárenskou atmosférou a bláboly o vzduchoprázdnu. Luka proto nikdy v letním parku nenajdete. Je to samozvaný pisálek, který potřebuje navodit podzimní depresi, nutnou pro psaní jeho povídek. Lidé pořádající piknik či sezónně zamilované dvojice Vás prostě k žádnému mistrovskému literárnímu dílu neinspirují. Sorry, ale "Romea a Julii" už někdo napsal, od té doby je to stále se opakující model příběhu, do kterého je včleněna mužská či ženská postava navíc. Takový bonus pro rozmlsané či senzacechtivé čtenáře.
Když Luke vycházel odpoledne ze své kanceláře směrem do parku, koupil si cigarety a noviny. Sednul si na lavičku a vzpomínal na léta, kdy si zde jako malý kluk chodil hrát a vybavoval si z fotek místa, na kterých zažíval dětství se svými prarodiči. Kolem proběhnul jakýsi sportovní nadšenec v uplých černých elasťácích a bílých běžeckých botách Nike. Když už byl běžec prakticky v nedohlednu, napadlo Luka, jestli běžec ví, co vůbec znamená slovo "nike". A takto Luke přemýšlel již od dětství - do hloubky, filozoficky a pro praktický život upřímně na hovno. I když se mu jako investičnímu makléři a začínajícímu pisálkovi dařilo, od druhých a především od sebe očekával vždy něco víc. Tu pitomou přidanou hodnotu, která ho donutí posadit se s úžasem na zadek, aby byl život o něco pestřejší, bez rutiny. V novinách čte o současné skvělé ekonomické politice státu, něco o papeži a hokejistech, kteří zažívají syndrom vyhoření, který Luke zná jako své boty. Často se mu v noci zdají noční můry o bílém nepopsaném listu ukrytém pod displejem jeho notebooku.
Po půl hodině Luka přestává park bavit, přece mu jen chybí společnost a hrnek kávy. Zrovna když vstává z lavičky a kontroluje, zdá má všechny své věci u sebe, promluví na něj chraplavý hlas: "Nemáte cigárko, pane?"
Když se Luke otočil, uviděl stát před sebou postaršího bezdomovce ve špinavých manšestrových kalhotách a v seprané jeansové bundě. Luke nikdy pomoc potřebným neodmítal, vždy si připomněl, že takto podobně může někdy skončit i on, tudíž je pro všechny prosící a potřebné snadný cíl.
"Jasně, tady, vezměte si rovnou dvě!" nabízí Luke cigarety bezdomovci.
"Nechtěl bys hodit řeč, kamaráde?" ptá se Luka.
Normálně by se slušně rozloučil a odešel do kavárny, ale v ten den Luke udělal výjimku.
"Copak děláš, kamaráde?" položil otázku kouřící bezdomovec.
"Investičního makléře," odpovídá Luke, ,,a sem tam napíšu nějakou povídku, ale mým snem je napsat román."
"A o čem píšeš nejčastěji?"
"Tak o čem jiném chcete psát než o životě, že jo," překvapeně pronáší, ,,jak už se vám zdá, že jste o svém životě napsal vše, hledáte jiná témata."
"A teď píšeš o čem?"
"To právě ještě nevím, proto jsem tady, hledám inspiraci," vysvětluje svému spolusedícímu, ,,nápadů je plno, ale nemusím napsat o všech blbostech, které se mi právě honí hlavou!"
"Co třeba ženy, o těch se dá psát snad do nekonečna, ne?" navrhuje bezdomovec.
"Tak teď jste mě s prominutím rozesmál, o těch píšu stále," vysvětluje Luke, ,,zrovna o víkendu jsem dopsal povídku na téma ON a ONA - setkání po letech, láska, zmatek a podobný věci."
"Na to, jak vypadáš mladě, mě udivuje, že máš o čem psát, někteří lidé ani v šedesáti neví o čem psát, navíc o svém životě!" dodává bezdomovec, který si zapaluje další cigaretu zlatým zapalovačem, patrně napodobeninou.
"Jo, za těch třicet let života jsem toho zažil překvapivě hodně," popisuje Luke, ,,lásky, pády, úspěchy, někdy mi to přijde, že určité pasáže z mého života by se daly zfilmovat, zatím o nich teda jen píšu."
"Souhlasím, bez vlastních zážitků nelze napsat nic," odpovídá bezdomovec, ,,i když se o to někteří spisovatelé snaží, většinou tomu dílu chybí ta pověstná prošlapaná cesta neúspěchu a nových začátků."
"Ano, bez těch pádů na držku bych psal jen o své domnělé úžasnosti a plytkých příbězích bez energie." dodává Luke, ,,neustále dokonalí hrdinové knížek čtenáře časem zákonitě přestanou bavit!"
"Rozumím Ti, kamaráde!" přidává bezdomovec, ,,v mládí jsem studoval práva, pak mě má snoubenka podvedla, veškeré peníze padly na ní, ale nyní jsem spokojený a dělám to, co chci!"
"A jak probíhá to Tvé psaní?" ptá se bezdomovec, který si z kalhot vytáhl placatici.
"Je to klasické ždímání vnitřního já," popisuje Luke, ,,vymyslím zápletku a tu zasadím do prostředí, k tomu si do pozadí pustím hudbu, nebo film a nesmí chybět káva a krabička Camelek."
"Pak už to jde ráz na ráz, někdy vše smažu a začínám znova a znova!"
"Čím více to kdesi uvnitř bolí, tím lepší je dle mého názoru samotný příběh," dodává Luke, ,,nejhorší je ten pocit jít s vlastní kůží na trh, obávám se, že se mi lidé vysmějí!"
"Tak to Ti přeju hodně štěstí a neboj se kritiky, pokud se Tvá tvorba bude líbit alespoň jednomu člověku, je to úspěch!" radí Lukovi bezdomovec.
"Neměl bys ještě cigárko, kamaráde?" prosí Luka.
"Jasně, vezměte si klidně celou krabičku!"
"Neboj se kamarádičku, zase tak špatně na tom nejsem," děkuje bezdomovec, ,,za to, že jsi sympaťák, Ti taky něco dám."
Bezdomovec podává Lukovi igelitku s neznámým obsahem. Když bezdomovec odejde, snaží se Luke opatrně nahlédnout do tašky tak, aby si neušpinil ruce. S překvapením tašku otevře. Uvnitř je kniha. Když se podívá na zadní přebal, uvidí fotku elegantního pána, který je dle popisu nejúspěšnějším spisovatelem desetiletí, oceněný mnoha literárními cenami. Uvnitř je pozvánka na křest autorovy knihy. Luke nevěří svým očím.
Od toho dne se stali z obou spisovatelů dobří přátelé.
Poznámka autora:
Tento příběh byl inspirován a volně zpracován na základě vlastního zážitku, kdy jsem cestou vlakem před šesti lety potkal zajímavého člověka, který opravdu vypadal jako bezdomovec s pochroumanou nohou a holí. Připomínal mi amerického zpěváka "Meat Loaf". V rámci rozhovoru jsem se o něm dozvěděl, že v 80. letech emigroval do USA, kde jako student IT začal pracovat jako programátor pro společnost prodávající diamanty do celého světa. Jeho program měl velký úspěch. Oženil se s Thajkou, s kterou má dvě děti a žije přechodně v USA a Thajsku. Zpočátku jsem jeho příběhu nechtěl uvěřit, dokud mi neukázal fotky jeho rodiny a nedovyprávěl jeho skvělý příběh. Od té doby nedávám takový důraz na první dojem. Proč jel vlakem? Za prvé jel navštívit svou matku a pochroumanou nohu má po těžké autonehodě. Od té doby automobilem nejezdí.
Žádné komentáře:
Okomentovat