Pokojem zněla píseň Hany Hegerové. Nemohl si vzpomenout na její název. Nevadí. Lehce přiopit Jamesonem přicválal domů. Měl chuť na něco rádoby intelektuálního. Něco tak chytrého a krásného, co mu tato doba nenabízela. Nebo to záměrně přehlížel a nechtěl být další cihlou ve zdi.
Kvalitní pití vyžaduje kvalitní hudbu a na knihu neměl dost sil. Oči lehce klopýtaly o jeho upřený pohled. Žal, nebo dobrá nálada? Nebyl si tou večerní melancholií jist. Večer vše vypadá jinak. Pompézně a jasněji.
Jo!
Ráno ovšem nekompromisně utne tu pomyslnou pomíjivou krásu a prvotní paprsky obnaží nedokonalost.
Nechce se probudit a trvá na tom zůstat ve lži. Alespoň na chvíli. Vyřčená slova a myšlenky ztratí lesk. Toho se nejspíše bojí.
"Miláčku." hlesl do ticha. Avšak v pokoji byl sám. Vybavily se mu jeho bývalé lásky a on nevěděl, komu tento libozvuk adresuje. Jí, kterou kdysi znal? Jí, kterou zná? Nebo jí, kterou teprve potká?
Je zmaten sám sebou a zlatavým irským mokem.
Proč nemůže vést rozhovor s Villonem, Woodym Allenem či s drzou konkubínou?
"Mám vanu plnou fialek," tak se jmenuje ta píseň, ,,chanson, vole!"
A usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat